Když si sáhnete na dno, uvidíte věci v nové perspektivě, říká z vlastní zkušenosti Veronika Vrecionová

Když si sáhnete na dno, uvidíte věci v nové perspektivě, říká z vlastní zkušenosti Veronika Vrecionová

Proč jste se rozhodla pro vstup do politiky?

Pokud jde o aktivní politiku, kdy jsem byla zvolena do veřejné funkce, tak u mě byl ten vstup pozvolný – od komunální politiky přes Senát a Poslaneckou sněmovnu až k současnosti, tedy mandátu v Evropském parlamentu. 

Politika ale byla do určité míry součástí mého života i dříve. Krátce po sametové revoluci se objevila možnost nastoupit na Pražský hrad, což byl neuvěřitelně formující zážitek. Mít možnost pracovat bok po boku s lidmi jako Václav Havel nebo Karel Schwarzenberg na mně zanechalo ohromnou stopu.

Motivace chtít něco změnit či zlepšit se poprvé zhmotnila u nás, v mé obci kousek za Prahou, kde nebyl ani vodovod, kanalizace, plyn, a to je do Prahy, do hlavního města, co by kamenem dohodil. Tak přišla kandidatura na starostku, naštěstí úspěšná. Zavedl se plyn, vybudoval vodovod i kanalizace a pak už to šlo krok po kroku dál.

 

"Je nabíjející, když se vám něco podaří nebo když máte pozitivní zpětnou vazbu."

 

Lišila se realita od vašich představ? Zaskočilo vás něco?

Určitě. Třeba právě ještě na Pražském hradě. Začátek byl pro nás všechny v raných devadesátých letech naplněn hlavně velkými ideály. Jejich naplnění se ukázalo být mnohem složitější ve střetu, nebo spíše koexistenci s reálnou dennodenní politikou, kde musíte hledat kompromisy. A nemůžete vždy očekávat, že prosadíte právě tu svojí maximální, nejlepší ideu.

Kdo kdy působil v komunální politice, tak ví, že tam je to ještě zřetelnější. S nadsázkou se dá říct, že v obci, která má 1000 obyvatel, bude na všechno aspoň 2000 názorů. A bohužel ne vždy dokážete vyhovět úplně všem. Na druhou stranu je to i hrozně nabíjející, když se vám něco podaří nebo když máte pozitivní zpětnou vazbu.

A jestli mě něco zaskočilo? Možná poslední dobou ta více a více polarizovaná, vyhrocená debata, kde jiný názor začíná být považován za skoro nepřátelství. Soupeř už není někdo, s kým mám rozdílný názor, ale respektuji ho, ale někdo, koho musím skoro zadupat do země. To mi přišlo, že v době mých politických začátků tolik nebylo.

Ve světě politiky se pohybujete řadu let na mnoha úrovních. Změnil se za tu dobu pohled na téma žen v politice?

Můj osobní snad ani ne. Ženy mají své místo v politice, a to určitě na všech úrovních. A ukázalo se, že v naší zemi je ohromná spousta kvalitních žen, političek napříč politickým spektrem, které se dokáží prosadit a posunout mnohé dopředu. Nechci nějak zvlášť jmenovat, určitě bych na někoho zapomněla, ale pokud bych měla vybrat jen jedno jméno někoho, koho si opravdu vážím, tak by to byla Mirka Němcová.

Vím, že u nás se pořád politika trochu vnímá jako pánský klub, ale jsem přesvědčena, že se to přirozeně, postupně změní. Otázkou je, jak tomu můžeme pomoci. Myslím si, že nejdůležitější bude nějaká forma společenské změny v nahlížení na politiku, společně s vytvářením lepších podmínek pro skloubení pracovního, rodinného i osobního života.

 

"Politika nemá být jen pro ženy třeba v mé generaci nebo v obdobné životní situaci."

 

Rovnováha mezi osobním a pracovním životem je často skloňované téma a netýká se jen političek. Jak se vám daří skloubit osobní a pracovní život?

Já mám výhodu v tom, že nyní, když aktivně působím v politické funkci, už mám tu nejtěžší fázi za sebou. Děti už jsou dospělé, naopak mi pomáhají, abych vše stíhala a zvládala. Je pravdou, že působit v Evropském parlamentu, kdy skoro každý týden je člověk na tři až čtyři dny nějakých 900 kilometrů daleko od domova, by bylo s malými dětmi, které musíte třeba každé ráno vypravit do školky, mnohem složitější. 

Je ale samozřejmě jasné, že politika nemá být jen pro ženy třeba v mé generaci nebo v obdobné životní situaci. Například situace, kde by byla ministryně se dvěma malými dětmi, o které se převážně stará otec, protože se tak v tom jejich vztahu dohodli, by měla být společností vnímána jako něco naprosto normálního.

Podporujete rovnováhu mezi osobním a pracovním životem ve svém týmu? Jak konkrétně?

Samozřejmě. Já teda doufám, že mezi politiky není nikdo, kdo svůj tým nutí dřít od nevidím do nevidím sedm dnů v týdnu. Má osobní snaha byla mít svůj tým sestaven tak, aby v něm byli lidé různě staří, muži a ženy, v různých fázích svého osobního života a mohli se tak vždycky dohodnout a vyjít si vstříc v tom, kdo kdy a kde může být a jak si mezi sebe rozdělí práci. Tak, aby to všem maximálně vyhovovalo. A samozřejmě považuju za hrozně důležité, mít otevřenou komunikaci s každým v týmu, aby se všechny, byť jen potenciální problémy, řešily dopředu.

Jak vaše rodina přijímá, že jste vrcholovou političkou a co se pro ni s vaším vstupem do politiky změnilo?

V tomhle musím hrozně celé rodině poděkovat, že byla vždy maximálně podporující a nikdy mi to nikdo nerozmlouval. Je pravda, že v politice se pohybuji delší dobu a děti s tím tak trochu vyrostly. Byly zvyklé, že v naší obci mě každý znal, že mě občas vidí v novinách nebo televizi, ale u nás doma vždy fungovala nějaká dohoda, že politiku a rodinu nebudeme moc míchat. Dokud byly děti menší, tak jsem je nikdy nějak nevystavovala publicitě. A i dnes je to čistě na nich, jak moc se ke mě takzvaně budou hlásit nebo jestli budou někde na nějaké fotce nebo ne.

Vyrovnáváte se s každodenní péčí o manžela, který má zdravotní problémy. Co se vlastně stalo?

Můj muž utrpěl před sedmi lety vážnou mozkovou příhodu. Přišlo to náhle, nečekaně a bohužel si následky ponese už navždy. Je to rána pro celou rodinu, protože to úplně rozhodí všechno, na co byl člověk do té doby zvyklý. Ale holt se s tím musíte nějak poprat, postarat se a jít dál. Co vám koneckonců jiného zbývá.

Určitě jste na začátku musela řešit řadu praktických věcí. O jaké se konkrétně jednalo? Co bylo nejtěžší a nejsložitější?

Nejtěžší byl úplný začátek. Kromě toho, že vás ta situace emocionálně zasáhne, musíte najednou ze dne na den převzít všechno, co jste v tom vztahu měli rozdělené mezi sebe. A do toho ještě ihned řešit tu danou, aktuální situaci. 

Mnoho lidí si podle mě neuvědomuje, jak strašně je důležité, aby ve společné domácnosti věděli oba všechno o takové té administraci domácnosti. Kde máme pojištění, kdy a jak je potřeba zaplatit účty, kde jsou doma všechny doklady a podobně. 

Naštěstí se všechno podařilo zvládnout i díky ohromné podpoře zbytku rodiny, ale bylo to náročné a než si všechno sedne do nějaké nové reality, že máte vyřízené všechny papíry, potvrzení, sociálku a podobně, tak vás to stojí opravdu hodně sil a energie. 

Jak konkrétně vypadá péče o manžela dnes? Pomáhá vám s tím někdo? 

Manžel potřebuje neustálou péči a dlouhodobě bych nedokázala sama spojit pracovní povinnosti, starost o domácnost a manžela. Proto jsem se musela domluvit na dlouhodobé pomoci s péčí a starostmi o domácnost s jednou úžasnou paní, která u nás fakticky žije a pomáhá. Bez ní by nám nezbývalo, než skončit s nějakou formou institucionalizované péče a tomu bych se hrozně ráda vyhnula. Anebo bych musela přestat pracovat a zůstat s manželem. 

Donedávna jste se ještě starala i o svou maminku. Můžete nám to víc přiblížit? 

Maminka mi na začátku hodně pomáhala s péčí o manžela, bohužel však časem na to neměla sílu a energii a postupně sama potřebovala někoho, kdo jí bude k ruce, aby jí pomáhal. Poslední dva roky byla v podstatě zcela imobilní. A protože pro mě bylo co nejdůležitější, aby i maminka mohla zůstat v rodině a byla s námi, tak jsme museli najít nějakou formu, vlastně třígeneračního společného bydlení a žití, kde se každý nějak zapojí a pomáhá. Ale jak jsem již říkala, bez pomoci oné paní by to zvládnout nešlo a beru za ohromné štěstí, že to u nás šlo takto zařídit. Je ale bohužel realitou, že je spousta rodin, co takové možnosti nemají, to má násobně složitější. Jsou pak odkázáni na solidární pomoc společnosti a té se jim musí dostat.

Je z vašich zkušeností u nás dobře nastavený systém sociálních služeb? Kde vidíte možnosti na zlepšení?

Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Ačkoliv se můžeme bavit o specifických životních situacích, na které náš sociální systém nemyslí, není v základu nastaven špatně.

Největším problémem podle mě není nutně výše určitých příspěvků, ale spíše administrativní náročnost a to, jak dlouho může trvat, než cokoliv vyřídíte. Přitom právě v situacích, kdy se náhle něco stane, ať už to je právě vážná nemoc nebo invalidita někoho blízkého, v nejhorším třeba i úmrtí, je strašně důležité, aby sociální systém pomohl opravdu rychle. Aby přemostil kritickou dobu té změny v životě do doby, než si vše sedne.

Pro spoustu rodin může být více než roční čekání na administrativní zpracování dávky, když vypadne třeba hlavní vydělávající a ještě potřebuje péči, existenčním rizikem. Dnes se již možná situace trochu zlepšila. Podle mě to ale musí být absolutní prioritou k řešení, pokud jde o náš sociální systém.

 

"Procesy musí probíhat mnohem rychleji a být pro občana uživatelsky přívětivější."

 

Jako poslankyně a členka výboru pro sociální politiku jste opakovaně řešila problematiku posudkové služby, přiznávání příspěvků na péči a průkazů pro osoby se zdravotním postižením. Jak na to pohlížíte z úhlu pečující osoby? 

To je právě ta změna, o které mluvím. Procesy musí probíhat mnohem rychleji a být pro občana uživatelsky přívětivější. Já osobně jsem byla v té „šťastné“ situaci, že roční čekání na zdravotní posudek mého manžela a další s tím spojené záležitosti neměly existenční dopady, ale u mnoha jiných rodin to může mít opravdu vážné následky. Je to snad nejdůležitější věc, se kterou musíme v sociální oblasti pohnout.

Mají pečující dostatečnou podporu od státu? Nezasloužili by si jí víc?

Myslím, že situace se vyvíjí správným směrem, ale stále mi přijde, že stát systémově více preferuje péči v různých zařízeních než doma. Samozřejmě to není o tom, že by institucionální péče měla zaniknout úplně, to vůbec ne. Jsou situace, kdy to jinak nejde, ale musíme mít podmínky, kdy opravdu všichni ti, kdo chtějí pečovat o své blízké doma, měli mít maximum možností a podpory - tak aby mohli.

Chápu, že stát má nějaké finanční možnosti, které nejsou nekonečné, ale třeba právě v tomto případě může dojít k tomu, že lepší podporou domácí péče v rodině dojde k finanční úspoře. Náklady v institucionalizované péči jsou totiž výrazně vyšší než doma. A také by moc pomohl rozvoj odlehčovacích služeb. Každé rodině, která doma pečuje o svého člena, by obrovsky pomohlo, kdyby bylo možné občas, krátkodobě svého příbuzného umístit v zařízení, aby mohli třeba doma vymalovat nebo si prostě jen trošku odpočinout.

 

"Momenty, kdy si sáhnete na dno, vám ukážou, co je a co není v životě důležité."

 

Těžké životní zkoušky člověka často změní a prý i mnohé naučí. Jak to bylo u vás?

To je pravda a asi to potvrdí každý, kdo byl v nějaké obdobné životní situaci a něčím takovým si prošel. Momenty, kdy si sáhnete na nějaké pomyslné dno, ať už emocionálně, nebo fyzicky, vám ukážou věci v nové perspektivě – co je a co není v životě důležité. 

Pro mě osobně, ale i pro mé děti, to určitě platí. Zkušenosti z toho, jak třeba fungují, nebo nefungují určité věci v sociální oblasti, vás pak motivují i politicky. Něco s tím dělat, změnit to k lepšímu. Bohužel sociální politika, možná až na cyklickou debatu o důchodech, není to nejvíc sexy téma, a zvlášť pokud chceme o tomto tématu mluvit šířeji, než jsou novinové titulky o výši nějaké dávky.

Co byste poradila ženám, které přemýšlejí o vstupu do politiky?

Hlavně se nenechat odradit. Jak už jsme se bavili na začátku, politika může být brána jako víc mužská disciplína, ale pokud nějaká žena opravdu má zájem, určitě dokáže prorazit.

Veronika Vrecionová se narodila 8. září 1965 v Českých Budějovicích. Vystudovala Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. Mezi lety 1990–1993 pracovala v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla. Od roku 1993 působí jako OSVČ v poradenství v oblasti obchodu a reklamy a angažovala se v mnoha pozicích v soukromých firmách. V roce 2005 vstoupila do ODS. V letech 2010 až 2016 byla senátorkou za obvod č. 28 – Mělník. Při dalších volbách v roce 2016 již svůj mandát neobhájila. Mezi lety 2006 - 2014 byla taktéž starostkou obce Přezletice. V letech 2017 až 2019 vykonávala funkci poslankyně, dokud nebyla zvolena do Evropského parlamentu. V Evropském parlamentu je součástí frakce ECR (Evropští konzervativci a reformisté), členkou výboru pro zemědělství a rozvoj venkova, delegace pro vztahy se zeměmi Andského společenství a delegace v Parlamentním shromáždění EU-Latinská Amerika.

S manželem Davidem má dceru Julii. Z předchozího vztahu má syna Jáchyma. Žije v obci Přezletice v okrese Praha-východ.

Další články

Přejít na všechny články